Deník - Jižní Afrika

Den 1. - 3/6 (ČT)

V šest večer jsme se se Štěpánem sešli na letišti. Tentokrát máme už spoustu věcí zařízených dopředu (kromě letenek i většinu ubytovaní, lísky na fotbal a auto), ale i tak to asi bude celkem dobrodružství.

Let byl přes Zurich, krátké mezipřistání a vzhledem k tomu, že jsme letěli pres noc, tak jsme většinou letu prospali. To se nedalo říct o chudákovi černochovi vedle nás, kterému byla taková zima, ze měl kabát zapnutý až po bradu a na hlavě čepici i s kapucí.

Den 2. - 4/6 (Pá)

Přistáli jsme s pověstnou švýcarskou precizností na minutu přesně v 8.55 na letišti v JOHANNESBURGHU. Všude je vidět, jak už tady žijí mistrovstvím světa. Po imigrační proceduře jsme zamířili ke směnárně, kde nás hned na úvod chtěli okrást a napočítali mi USD místo EUR a jeste si připočítali asi tři různé poplatky... Pak jsme šli do autopůjčovny Europcar, kde už jsme měli zamluvené auto. VW Polo jsme na parkovišti chvíli hledali a po chvíli zkoušení na parkovišti jsme bez dalších okolků vyrazili do místního provozu. Jezdí se vlevo, což se stalo příčinou několika humorných situací, naštěstí zatím bez újmy. Vyrazili jsme směr PRETORIA a POLOKWANE, kde jsme viděli zbrusu nový stadion na MS. Namířili jsme si to severní cestou do Kruegerova národního parku a nebyl to nejlepší nápad. Částečně vinou několika pikniků, které jsme si po cestě uspořádali a částečně vinou selháním navigace jsme dojeli kousek od ZIMBABWE a než jsme si tento omyl uvědomili, tak už bylo nad slunce jasné, že do parku před setměním nedojedeme (brány kempu se zavírají každý den v 17.30, aby tam nelezli lvi). Oželeli jsme tedy již zaplacené ubytování v Letaba kempu a rozhodli se přespat v PHALABORWE. Sem jsme dorazili až hodinu a pul po setměné, každá křižovatka byla křestem ohněm a každé dojetí pomalejšího řidiče bylo zkouškou trpělivosti (většinou neúspěšnou). Při jízdě skrz vesnice to byl často slalom mezi lidmi na přechodu pro chodce nebo krávami na silnici. V Lonely Planet doporučovali Daan & Zena B&B a vypadá to skutečně dobře. Předtím jsme ještě tankovali na pumpě, kde jsme měli docela strach, ale v nádrži už nebylo moc benzinu. Dopadlo to ovšem dobře, stejně jako nakup večeře. Ale když jsme se domácího ptali, jestli můžeme jít městem pěšky, tak se vyděsil a řekl, že musíme jet autem, ačkoliv jsou to jen dvě minuty. Měl pravdu, vystoupit ve východní části JAR z auta je vždycky trochu nepříjemná záležitost.

Večeři jsme si přivezli z místního KFC a hned jsme se přesvědčili o pravdivosti rčení, že velikosti místních porcí cizince většinou vystraší. Dohromady jsme snědli asi třetinu, víc se fakt nedalo.

Teď plánujeme cestu parkem (jsme od něj jen 2 km), snad už to půjde všechno podle plánu. Štěpán večer prohlásil, že ho dnešní den trošku stresoval. Jinak počasí je zatím excelentní, sluníčko, 30° C

Den 3. - 5/6 (SO)

Snídani jsme měli objednanou na půl7, to už jsme měli sbaleno, abychom co nejdříve vyrazili do parku. Ještě jsme nakoupili nějaké zásoby, doplnili plnou nádrž benzínu a vybrali peníze z ATM. K bráně parku jsme dorazili před osmou hodinou, vyřídili potřebné formality a pořídili si mapu, která se později ukázala být velmi užitečná nejen k navigaci, ale rovněž k poznávání jednotlivých druhů zvířat.

Park samotný je už od prvních metrů skutečně jiná káva, než ta blamáž, kterou jsme zažili s Mildou na Sri Lance. Po zhruba deseti minutách od vjezdu do parku už jsme viděli obrovské slony africké, několik žiraf a stádo gazel. Na začátek nás to velmi povzbudilo. Hlavně nás stejně jako všechny další návštěvníky jihoafrických parků zajímá tzv. Big Five, neboli velká pětka – slon, nosorožec, lev, leopard a buvol. Takže slona už máme, tzn. 20 % splněno. Slonů je kolem cest i na cestách samotných fakt spousta, vůbec se nebojí (taky nemají čeho). Jednou jsem zajel autem přímo k jednomu většímu exempláři, který koukal přímo na Štěpána okénkem spolujezdce (asi z půl metru). Štěpán mě sice pobízel k rychlému odjetí, ale předtím ještě chobotnatce hrdinsky vyfotil.

Od brány parku jsme si to namířili ke kempu Letaba, kde jsme měli původně přenocovat. Jezdili jsme občas i mimo hlavni zpevněné cesty, což je celkem napínavá rallye šotolina. Před Letabou jsme viděli i spoustu druhu gazel a antilop a povzbuzeni úspěchem jsme se vydali ještě kousek víc na sever. Nebyli jsme zklamaní. Hned za zatáčkou byla tlupa paviánů. A o sto metrů dál krásní buvoli. Rádi jsme jim uvolnili cestu a už máme 40 % velké pětky. Pak jsme zahlédli velké jezero, tak jsme tam zajeli a kromě slonu a žiraf se tam rochnilo i několik hrochů, což udělali velkou radost především Štěpánovi, pro kterého to bylo hlavní zvíře (já pořád čekám na nosorožce). To byla ovsem ještě slabota proti dalšímu stanovišti, kterým byla přímo nad jezerem důmyslně umístěna pozorovatelna. Nejdřív se 30hlavé sloní stádo brodilo přes řeku – nádhera. Pak jsme viděli spoustu hrochů dovádějících ve vodě i na souši, krásně u toho chrochtali. Jedna rodinka měla i supermalé hrošátko. Do toho se kolem nich líně povalovalo několik krokodýlů.

Pak jsme jeli na vyhlídku nad novou přehradou, ale nebyla to žádná sláva, tak jsme aspoň snědli pár KFC kuřat ze včerejška.

Cesta zpátky k Letabě byla dost zajímavá. Nejdřív jsme viděli obrovské stádo (stovky) pasoucích se pakoňů a potom nám cestu zastoupila asi stovka buvolů. Tvářili se opravdu nepřátelsky a nechtěli uhnout. Popojel jsem k nim, oni popošli k autu, tak jsem zase couvnul – naštěstí nás nehnali moc daleko, bez couvací kamery jsem celkem nahranej... Nakonec asi po čtvrthodince opustili cestu, tak jsme mohli projet a vyrazit směr Satara. Jo a ještě jsme kolem viděli spoustu zeber.

Ovšem hlavní úlovek nás čekal těsně před setměním – nádherný exemplář nosorožce bílého. Opět big five, takže už máme 60 %. Lev nám zatím uniká, leopard taky. Kousek před kempem jsme ještě zahlédli několik pořádných pštrosů.

Hned po příjezdu do Satary se setmělo. Ubytovali jsme se v bungalovu, Štěpán si zamknul věci do sejfu a otevřít už mu to nešlo, tak jsme museli zavolat recepční. Teď sedíme na večeři, bohužel došli Kudu steaky, tak máme obyčejnej kravskej. Místní pivo celkem ujde a ještě jsem získal nehynoucí obdiv číšníka, když jsem dopil asi deci piva najednou...

Den 4. - 6/6 (NE)

Ráno jsme bohužel nezvládli vyrazit hned v šest hodin a o půlhodinu jsme se zpozdili, což je škoda, protože ráno jsou zvířata nejaktivnější. I tak jsme toho na ranní vyjížďce viděli celkem dost. Nejdřív Štěpán málem přejel hlavy dvěma na silnici ležícím hyenám, protože si myslel, že jsou to sloní hovna a pak se kolem začaly promenádovat zebry a žirafy. Po chvíli jsme si odškrtnuli další cenný úlovek – prasata bradavičnatá. Opět obrovská stáda buvolů, mimo auto bych se jich fakt bál a ani v autě nejsem úplně klidnej. No a potom to přišlo – toužebně očekávaný král džungle – sice přes řeku, ale viděli jsme lví smečku. Po cestě zpátky jsme ještě jeli kolem čerstvě zabité a pořadně ohryzané zebry.

V kempu jsme se před desátou hodinou odubytovali, podívali se na tabuli, kde se právě nachází poslední z velké pětky – leopardi a vyjeli jsme je hledat. Marně... Stejně jako v Yala parku na Sri Lance nám leopard pořád uniká. Vem ho čert, hlavní zvířata už jsme viděli.

Přes den zvířat tolik vidět není, jen sloni a pak ještě spousta hrochů v jezerech. I to je ovšem zábava. Na jednom hrochovi se opalovala skupinka želv. Přes cestu nám furt přechází nějaká zvířata, obzvlášť zábavná byla sloní rodina a pak velká tlupa opic – kočkodanů. Také jsme viděli další smečku lvů, tentokrát kousek od cesty.

Jednou nás zastavili rangeři, ovšem jen se podívali na propustku, zeptali se, jestli už cítíme MS ve vzduchu a nechali nás hned pokračovat.

Jo a vůbec nezmiňuju ptáky, protože je většinou stejně nepoznáme. Ale viděli jsme už orly, supy, marabu. Největší dnešní zážitek a jeden z highlightu celého výletu do JAR nás čekal pár kilometrů před kempem Lower Sabie. Před sebou jsme viděli několik aut. Přijeli jsme blíž a viděli jsme, že se bojí objet gigantickeho a neuvěřitelně špinavého sloního samce, který si to štrádoval přímo prostředkem ulice a odpadávalo z něj bahno. K tomu na něm visely chuchvalce trávy, vypadal fakt strašidelně. I přes Štěpánovo remcáni jsem všechny předjel a zařadil se přímo za slona. To už jsem se začal taky bát. Hlavně proto, že to moje couvání není nic moc a tenhle slon by si s náma pohrál jako s angličákem. Auta, která přijížděla z druhé strany, když viděla toho slona, tak to raději otočila a jela zpátky. Po dlouhém váhání jsme se rozhodli to risknout a kolem slona projet. Když jsme projížděli kolem něj, tak si nakročil směrem k nám a to už jsme se fakt lekli. Ovšem zvládli jsme to celkem důstojně a nenechali jsme na silnici vzorky pneumatik jako další auta, která to zkusila po nás. Celkem jsme se bavili.

Před samotným kempem bylo jezírko plné hrochů, tak jsme tam zastavili, stejně jako další auta. Přiběhla skupina paviánů a začala na auta skákat. Naštěstí naše auto už je tak špinavé, že odpuzuje i opice.

A to nejlepší nakonec – před bránou kempu se procházelo několik lvic. Teď večer chodí pár metrů od našeho stanu, dělí nás jen dva metry vysoké pletivo, v noci toho asi moc strachem nenaspíme...

Den 5. - 7/6 (PO)

Tak lvice naštěstí v noci jenom řvaly, ale do kempu si netroufly. Spát se v tom ovšem fakt příliš nedalo, hlavně když se přidala i prasata s chrochtáním.

Tentokrát jsme na ranní vyjížďku vyrazili přesně v šest (to se otvírají brány kempu), ale bylo to celkem zklamání. Sice spousta hrochů, slonů a žiraf, ale to už ani nepočítáme... Žádný nový exemplář. V osm jsme byli zpátky, nakoupili jsme zásoby, napsali pohledy a vyrazili jsme na jih parku. Jediná nová dnešní zvířata byl nějaký další druh velkého čápa a had na silnici. Celkově byl dnešek co se týká Safari asi nejslabší, už jsme trochu zmlsaní. Jenom sloni jsou tutovka, jsou hned u silnic a člověk je vidi každou chvíli. A pak jsme potkali jednu zebru, která se přišla podívat až do auta.

Teď odpočíváme u brány Malelane a chystáme se opustit Krueger park. Z hlavních taháků nám uniknuli leopard, gepard, divoký pes a černý nosorožec. Ovšem ty nevidí skoro nikdo, přes den jsou totálně neaktivní a schováni. Viděli jsme bohužel jen jednoho nosorožce, což způsobilo úsměvné nedorozumění u brány parku, kde si zřízenec myslel, že to bylo jediné zvíře, které jsme za celé tři dny viděli. Cesta do NELSPRUITU trvala asi hodinku krásné cesty údolím hor. Hned jsme se ubytovali v hostelu podle LP. Okolí vypadá celkem slušně, ale pěšky se pořád ještě bojíme. Došli jsme naproti do Irské hospody, dali si výborný pozdní oběd a jedno pivo. Štěpán zůstává u místní populární značky Castle, já jsem si dal Guiness, když už ho měli. Před setměním jsme se jeli podívat na místní stadion pro MS, ještě mají co dodělávat! Pak jsme ve Sparu nakoupili zásoby, včetně pytle pomerančů, a už zase sedíme v hospodě. Vypadá dost evropsky, takže se ani moc nebojíme.

Jinak je pořád super počasí, přes den třicet stupňů a ještě nespadla ani kapka deště (i když naše Polo by ho potřebovalo jako sůl). Jo a v hospodě s náma sedí i Donald Sutherland, přišel s takovou starou fuchtlí. A taky tu chodí výbornej číšník, který u jednoho stolu vypráví otravný historky a pak u druhýho stolu říká, jak ho u toho prvního zdržovali. Taky si myslel, že jsme jihoafričani a ani nevěděl, kde je místní stadion. Opravdu odborník.

Den 6. - 8/6 (ÚT)

Dneska jsme si konečně mohli přispat, protože v Internet Café otvírali až v 8 hodin. Z hospody jsme včera dorazili v pořádku, ačkoliv jsme šli po setmění a pěšky (pravda, bylo to asi sto metrů, z toho padesát po osvětleném parkovišti u Sparu). Ráno jsme si vychutnali snídani a po vyřízení emailu jsme vyrazili z Nelspruitu směr DRAKENSBERG (Dračí hory). Podle plánu jsme zde měli být už v poledne, nakonec jsme dorazili jako obvykle až po setmění. Silnice byly tentokrát v hrozném stavu a cesta se pořádně protáhla. Ovšem zato jsme mohli pozorovat úžasná zaměstnání místních černochů v rámci silničních oprav – 4členný tým na umývání dopravní značky (jeden drží štafle, druhý myje značku, třetí mu drží kyblík a čtvrtý radí, kde je značka ještě špinavá), obsluha řetězu u jednosměrného provozu (je třicet stupňů, ale mají péřovku a ještě jsou omotáni dekou) nebo ukazovač výmolu na silnici (místo kuželu tam stojí chlap a rukou ukazuje, že tam je díra). Jelo se ale nádhernou krajinou plnou hor, prérii a jezer.

V NEWCASTLE jsme se zastavili na pozdní oběd. To už bylo jasné, že dnes dojedeme s bídou do BERGVILLE. Ubytovali jsme se na přepychovém ranči Stanford. Kapacita vypadá tak na sto lidi, ale jsme tu jen my a jeden francouzský par. V poněkud vyšší ceně je i několikachodová večeře a bude i snídaně (tady jsme si ty prachy bohatě vybrali zpátky).

Den 7. - 9/6 (ST)

Vstali jsme už v pět hodin a ještě za tmy jsme vyrazili do Royal Natal Parku v severní oblasti Dračích hor, na hranici s LESOTHEM. Byla to jediná pěkná část dnešního dne. Udělali jsme nějaké fotky, prošli se po údolí, dokonce jsme jednou omylem odbočili ze stezky a museli jsme šplhat na vodopád. Na nějakou vysokohorskou túru nebyl čas ani fyzička.

Zpátky na ranč jsme se vrátili akorát na snídani, která byla opět vydatná (snědli jsme jim všechno, Štěpán dokonce i celou mísu jogurtu). Pak jsme vyrazili na zatím nejúmornější část roadtripu.

Cesta na jih do DURBANU byla ještě ucházející, akorát se začalo kazit počasí. Několikrát jsme objeli stadion, abychom ho mohli vyfotit a podívali jsme se na pláž. Pak jsme měli problém z Durbanu odjet, protože ulice byly plné fanoušků Bafana Bafana. To už jsme věděli, že tradičně nestihneme dojet do vyhlédnutého cílového města (měl to byt EAST LONDON). Bohužel jsme to zvládli pouze do UMTATY, u které je v průvodci napsáno, že se turisté mají městu raději vyhnout z důvodů vysoké kriminality (mimochodem, právě tady se narodil Nelson Mandela). Nejdřív nás nepřijali v žádném hostelu, ačkoliv měli evidentně prázdno (diskriminace bělochů) a pak jsme ještě měli dopravní incident s kamionem a raději jsme rychle ujeli a pokračovali až do několik kilometrů vzdáleného Holiday Innu, kde jsme strávili sice poněkud dražší, ale zato bezpečnou noc.

Den 8. - 10/6 (ČT)

Naštěstí jsme zjistili, že v té pálce za ubytovaní v HI je i snídaně, tak jsme se zase nacpali k prasknutí. Kdyby tu byl Milda s chlebníkem a zloděj Hanz, tak si neseme i výslužku. Dnes nás čeká na čas poslední delší přejezd, chceme se dostat do PORT ELIZABETH alias NELSON MANDELA BAY. Cesta byla tentokrát na jihoafrické poměry excelentní, takže jsme si mohli dovolit přestávku v malebném městečku GRAHAMSTOWN, asi nejhezčím městě v celé JAR... V hospodě Rat and Parrot obsluhovaly krásné černošky, jídlo bylo excelentní a město vypadalo velmi poklidně a bezpečně s krásnou podzimní atmosférou.

Bohužel jsme museli hned po obědě vyrazit dál, abychom nedorazili zase za tmy (stmívá se v pět hodin).

Ale ne, tentokrát jsme přijeli krásně ve tři odpoledne a po chvilce projížděni městem jsme dorazili do Cora Terrace, kde máme ubytování a za pár dní i zápas IVC – POR. Na dnešek ubytování zabookované nemáme, ale naštěstí měli volno, plno je až od zítřka. Roztomilá francouzka Lucy nás ubytovala, s Bafana majitelem (původem Holanďan) nám všechno vysvětlili (i kde se prodávají drogy) a dokonce jsme si mohli dát auto do garáže (kterou jsme ovšem museli před tím uklidit, aby se tam polo vešlo). Takto povzbuzeni dobrým vývojem jsme se vydali na odpolední procházku, večerní nákup a pozdní večeři.

V jedné restauraci jsme zahlédli pár bílých kůží, tak jsme si tam na terase dali steak (ten tu míváme k obědu i k večeři) a pivo. Všude už troubí Bafanisti takřka nepřetržitě na vuvuzely a fotbalová atmosféra je cítit na každém kroku. V PE dokonce mají největší velkoplošnou obrazovku v JAR na stadionu pro 40 tisíc lidí, který slouží jako Fan Park, hraje se na zbrusu novém stadionu u moře. Fan Park je kousíček od Cora Terrace, takže tam zajdeme v úterý na večerní zápas.

Večer jsme zjistili, že se zformovala v baru zajímavá skupinka na poker (vklad 100 ZAR), tak jsme se po chvilce váhání taky přidali. Nakonec to byla náramná legrace a ještě jsme si přišli na 600 ZAR.

Den 9. - 11/6 (PÁ)

Troubení už od časného rána nám dalo na vědomí, že dnes začíná Mistrovství světa ve fotbale 2010. Snídani jsme měli už nakoupenou, takže jsme v kuchyni v klidu posnídali, sbalili věci a kolem desáté vyrazili na další cestu – tentokrát jen kratší úsek.

Nejdřív jsme se zajeli ještě v PE podívat na plážovou promenádu, ale počasí není nic extra, takže jsme se tam dlouho nezdrželi. Všude se dělají last minute úpravy před vypuknutím MS.

Nabrali jsme benzín a vyrazili po opěvované GARDEN ROUTE směr MOSSEL BAY. Krajina je opravdu fantastická, vlevo oceán, vpravo hory a po mostech přejíždíme obrovské kaňony. Počasí už je zase ideální.

Po cestě jsme se stavili na oběd, Štěpán chtěl ošidit servírku, ale ta si peníze přepočítala a Štěpán to musel doplatit. Ona nám zato nedala Colu, ale nakonec se všechno vysvětlilo a mohli jsme si oběd vychutnat.

Do Mossel Bay Backpackers jsme dorazili přímo s výkopem zahajovacího utkání MS BafanaBafana vs. MEX. Na poslední chvíli jsme si koupili i Bafana dresy a můžeme fandit.

Bohužel se domácím nepodařilo udržet slibný náskok až do konce, tak trošičku poklesla nálada místním příznivcům. Ovšem stále neúnavně troubí na vuvuzely. Před druhým zápasem jsme si skočili na pivo a těsně před výkopem URU – FRA jsme dorazili do pizzérie na večeři. Tady musím upozornit, že v Mossel Bay Pizza & Pasta dělají nejlepší pizzu na světě (asi 3 cm vysoká vrstva masa ze steaku a žebírek přes celou pizzu). Fotbal už byl o poznání nižší kvality.

Den 10. - 12/6 (SO)

Ráno jsme měli vyhrazené na prohlídku Mossel Bay, v letní sezóně to tady musí být opravdu velká šlágr, zejména pro surfaře, potápěče a ožraly. Chtěli jsme si koupit snídani, ale tady mají i koláče a koblihy steakové, takže jsme si nakonec koupili nějakou buchtu ve Sparu. Pak nás čekal 400 km přesun do KAPSKÉHO MĚSTA. Tam už jsme měli zaplacené ubytování v 33SouthBackpackers, kam jsme rovnou zamířili. Vypadá to na dobrou lokalitu, jediná smůla je, že jsme při parkování prorazili gumu. Polo už není v nejlepší kondici, tady je seznam nedokonalostí:

• pomačkaný pravý zadní blatník (kamion)
• prasklá levá přední pneumatika (ostrý obrubník)
• skřípající okénko u řidiče (písek)
• popraskané čelní sklo (odlétající kameny)
• komplet špinavá kapota (prach z Kruger parku)
• smrad a bordel uvnitř auta (já a Štěpán)
• nefungující 12V zásuvka (Eurocar)
• omlácený podvozek (vysoké zpomalovací prahy)

Hostel už je plný alkoholiků, asi tu bude velká zábava. Po ubytování jsme se podívali na zápasy GER – KOR a ARG – NIG a vyrazili na prohlídku okolí a na večeři do japonské restaurace.

Večer nás v místním baru čekal dosavadní vrchol šampionátu – zápas ENG – USA. V noci mě poprvé nebudily ze sna vuvuzely, ale chyba Roberta Greena a trochu i chrápající Američan na vedlejší posteli.

Den 11. - 13/6 (NE)

Dneska po snídani jsme jeli do místní pobočky Eurocaru, abychom se jim pochlubili s naším Polem. Naštěstí to proběhlo celkem v pohodě, jen jsme vyplnili formulář pro pojišťovnu a zítra by nám měli auto vyměnit. Štěpán se teď modlí, aby to byl taky automat, jinak zbytek cesty řídí už jen on. Kousek od autopůjčovny byl i FIFA ticketing office, tak jsme si rovnou vyzvedli naše lístky. Potom jsme se jeli podívat na Waterfront, ale slibovaní tuleni tam zrovna nebyli.

Vzhledem k tomu, že MS je v plném proudu, tak program na zbývající odpoledne je striktně daný. Tentokrát jsme jeli vlakem do Cape Town Fan Centre (máme i pamětní kelímky na pivo). Dnešní první zápas byl ALG – SLO, příznivci byli zejména z řad domácí Bafany, ale atmosféra byla dobrá. Konečně jsme si taky opatřili vuvuzely a rozšířili jsme davy troubících šílenců. Slovinci v závěru potrestali chybu peroxidových arabů a vyhráli tak nad v dresech s kojoty hrajícími fotbalisty 1-0. Po krátké pauze vyplněné sestřihem největších kiksů z historie MS (některé se až nápadně podobaly okamžikům z gazelího videa) jsem se už převlékl do Ghanského dresu a s kamarády černochy jsme kosmopolitně sledovali, jak naše černé hvězdy porazily Srbsko.

Před večerním zápasem je vždycky velká prodleva, tak jsme vyrazili zpět do Observatory a zápas GER – AUS jsme sledovali v mexické restauraci (1. poločas) a v hostelu (2. poločas). Germáni roznesly klokany na kopytech a muselo to pro ně byt asi zadostiučinění, protože fanynky mají vážně šeredný.

Den 12. - 14/6 (PO)

Jako derniéru jsme chtěli vzít Polo na Stolovou horu, ale počasí nám nepřálo. Dojeli jsme pouze ke stanici lanovky, ale dál už nás bouře nepustila. Místo toho jsme si udělali zásoby na zítřejší přesun zpět do PE a po dlouhém telefonováni jsme na parkovišti u McDonalds nafasovali zbrusu nový Nissan Tiida. Černoch se na naše Polo tvářil trochu rozpačitě, ale to už jsme ujížděli do hostelu na dnešní první zápas NED – DAN. Po bezbrankovém poločase jsme vyrazili opět do Fan Centra. Po cestě jsem ještě rychle koupil kamerunský dres a v obchodě jsem rovnou oslavil Kuiytův gól (včera se mi do tipovačky trefil Miro Klose, dneska Kuyit a zítra doufejme samotný Hugo Almeida). Při zápase KAM – JAP jsem v zeleném dresu opět sklidil pochvaly afrických kamarádů za příkladné podporování afrických manšaftů, bohužel nepřemožitelní lvi z Kamerunu tentokrát podlehli Japoncům 0-1 a jejich střídající útočník Emana si od nás vysloužil titul nejhorší hráč MS.

Po zápase jsme se v záplavě italských fanoušků přesunuli po Fan Walk ke Green Point Stadium. Po cestě jsme ještě rychle koupili čepice (já italskou zimní a Štěpán anglickou kšiltovku) a samozřejmě i vuvuzely, bez nich ani nemá cenu na stadion chodit!

Při vstupu na stadion jsme bohužel pořádně zmokli, ale po nákupu piva jsme se převlékli (Štěpán do dresu Rosického a já do azzuro svetru a čepice, abych předešel výtkám nového zaměstnavatele, pokud by mě náhodou zabrali v TV). Sedíme pár metrů od rohového praporku. Za jásotu tifosi přibíhá k naší bráně Gigi Buffon (samozřejmě na něj hulákáme: „Kde máš Alenku?“) následovaný zbytkem squadry azzury. Bohužel Pirlo chybí pro zraněni (to jsem nevěděl...), takže v tipovačce přijdu zkrátka. Hrají Barrios (Michal) a Iaquinta (Štěpán a Tlusťoch) a na hřiště se v průběhu zápasu podívá i Di Natale (Milda), ale všichni hrají starou belu. Přes mírný italský tlak se před pauzou prosazují po centru Paraguayci a frustrovaný Buffon už do druhého poločasu ani nenastupuje a raději jde za Alenkou, než aby moknul i druhý poločas v lijáku na hřišti (není se mu ostatně co divit).

Ve druhé půli se taliáni tlačí za vyrovnáním, ale vyložené šance nepřicházejí. Zato přichází obrovská mexická vlna a několikrát oběhne skoro sedmdesátitisícový stadion. Až si kousek před námi postaví míč na značku rohového kopu Pepe a De Rossi srovnává a už se zase troubí na vuvuzely. Po zápase jsme po Fan Walk doběhli na nádraží (Štěpán i přes svoje zraněni pelášil co to šlo) a před půlnoci už jsme zpátky na hostelu.

Den 13. - 15/6 (ÚT)

Dneska nás čeká 800 km přesun do PE, abychom zblízka viděli Huga a Cristiana, bohužel Didier asi nenastoupí, ačkoliv si Štěpán poctivě přivezl sloní dres).

Tentokrát to byla zatím asi nejpohodovější jízda. Vyrazili jsme už v půl6, Nissan se ukázal byt lepší než VW a tak jsme stihli být v PE ještě před výkopem prvního dnešního zápasu SLK – NZL. Bohužel naši východní bratři neudrželi jednogólový náskok a v nastavení nechali Novozélanďany srovnat. Ze zápasu jsme ale mnoho neměli, jelikož jsme se už přesouvali na stadion na toužebně očekávaný zápas Pobreží Slonoviny vs. Portugalsko. Tentokrát nebyly žádné fronty, ani jsme nemokli. Pro změnu sedíme až úplně nahoře pod střechou, ale vidět je krásně. Bohužel skoro nebylo co. Jediný pěkný okamžik byla Ronaldova tyč z ohromné dálky. Portugalský fanynky byly děsně tlustý, Drogba nakonec nastoupil na dvacet minut, ale balónu se dotknul jen dvakrát (z toho jednou rukou) a Hugo Almeida pro jistotu nenastoupil vůbec – takže nakonec bezbranková remíza.

Po zápase jsme se přecpanou dodávkou vydali zpátky a vyrazili jsme do St. Georges Parku, abychom na té největší velkoplošné obrazovce sledovali, jak kanárci vypráší kožich komoušům z KLDR. Nakonec byli brazilci rádi za upocenou, upachtěnou výhru 2-1, ovšem Maiconův gól stal za to. Už si pomalu zvykáme na pořádnou zimu, v noci mrzne a ani přes den to není žádná sláva.

Den 14. - 16/6 (ST)

Ráno bylo tentokrát poklidnější, vstávali jsme až v sedm hodin. Čeká nás závěrečná a nejdelší etapa našeho roadtripu – 1100 km z PE do JOHANNESBURGHU. Ráno jsme se rozloučili s pořád dobře naladěným a věčně nalitým domácím Jonem, Lucy už jsme bohužel nezastihli. Budu muset Mildovi navrhnout, že ji zaměstnáme v našem hostelu za předpokladu, že si zachová svůj famózní francouzský přízvuk.

Cesta dneska nebyla tak příjemná jako přesun z CT po Garden Route. Vetší provoz, horší silnice a spousta omezení a čekání. Trošku zpestření bylo ze začátku, když nám došel benzín a hrozilo, že budeme muset tlačit. Naštěstí měl Nissan rezervičku a dojeli jsme až k pumpě. Fotbaly dneska posloucháme v rádiu, stejně není o co stát, všichni mají v tipovačce stejné tipy. Bafanu už bychom měli stihnout v Jo`burghu.

Tam jsme nakonec dorazili s velkým předstihem a po chvilce projíždění okolím jsme našli náš hostel – Budget Bedz. Vypadá to tu o dost hůř než v předchozích hostelech, hlavně je tu míň živo a strašná zima a to i na pokoji.

Na Bafanu jsme ještě s Ghaňanem černým jako bota a šikmookým Kanaďanem, které si Štěpán bůhvíproč pletl. Šli jsme do doporučeného podniku Catz Pyjamas. To je na místní poměry (bydlíme v chudinské černošské čtvrti) luxusní podnik. Dokonce vás dole prošacují, jestli nemáte zbraně, tak snad bude uvnitř bezpečno. Dali jsme si výborné jídlo a sledovali mizerný výkon Bafany. Ovšem i přes nepříznivý vývoj domácí neúnavně povzbuzovali – mladí i staří, chlapi a ženský, černí i bílí. I my jsme opět měli Bafana dresy, ale Forlan byl nad síly Jihoafričanů.

Den 15. - 17/6 (ST)

Dneska nás nevzbudil budík, ale děsná zima. Zato nás čekalo příjemné překvapení v podobě vydatné snídaně. Pak následovala poslední krasojízda s Tiidou, vraceli jsme ji do půjčovny na letišti. Když jsme pak na letišti zjišťovali, jak se dostat na Soccer City Stadium na zápas ARG – KOR, tak jsme potkali naše staré známé Chrise s Johnem (už poctivě oblečené v korejských dresech) a společně jsme vyrazili dodávkou na stadion a opět jsme se pořádně zasmáli.

SCS je největší stadion pro letošní MS, na zápas dorazilo 85 tisíc diváků, což znamenalo znamenitou atmosféru. A i když poprvé nebyla mexická vlna, tak jsem si naposledy vydatně zatroubil na vuvuzelu.

Zápas byl dosavadní vrcholem šampionátu – padlo pět gólů, první hattrick a spousta dalších šancí. Bohužel Messi asi góla nedá (nakonec opravdu nedal a s bilancí nula golů, jedna asistence se zařadil po bok Ronalda, Drogby, Kaká a celé Francie, Anglie a Itálie mezi zklamání šampionátu…). Než jsme se vymotali ze stadionu zpátky do centra, tak jsme propásli skoro celý zápas GRE-NGR a viděli jsme jen závěrečnou čtvrthodinku v přecpaném bufé v areálu WITZ univerzity. Nějaký čas jsme pak trochu s obavami čekali ve tmě na taxi a dojeli jsme na hostel. Večerní zápas jsme se po vyhodnocení bezpečnostní situace v okolí rozhodli sledovat na hostelu v TV a zejména ve druhé půli bylo na co se dívat, když nastoupil Quahtemoc Blanco. Francie s Mexikem prohrála, což mi udělalo náramnou radost, aspoň ten jejich nekoukatelný fotbal už nebude na MS pokračovat.

Den 16. - 18/6 (ST)

Zase jsme se probudili do jasného a mrazivého rána (v noci mínus deset stupňů). Snídaně byla dneska o maličko slabší, pokazili si to fazolema. Po snídani nás paní domácí hodila do Auckland parku, kde jsme chtěli nakoupit nějaké věci, ale nakonec jsme nepořídili nic kromě koblih a čokolády, ačkoliv jsme se něco nachodili…

Pak jsme dodávkou vyrazili do centra, abychom našli místní fanfest. První dnešní zápas je SRB-GER. Němci ho zcela po zásluze prohrávají. Taky by mohli vypadnout, i když tenhle manšaft složený výhradně z Turků a Poláků hraje pořád líp než Francie… Spousta německých fanoušků odchází zklamaných a tak je to správně. Až přivezou hezčí fanynky, tak můžou bojovat o titul.

Přestávku mezi zápasy vyplnil strašnej DJ, ovšem místní tancovali jako o život. My jsme si raději dali nějaké jídlo, jehož název si už bohužel nepamatuju.

Další zápas hráli Američani a většina je jich přímo na stadionu, hraje se totiž v Jo`burghu, takže jejich zápas se Slovinskem sledovalo ve fanfestu jen pár desítek černochu a my dva. Zápas samotný byl z kategorie těch kvalitnějších a každý americký (i ty neuznané) byl jedním černochem oslaven sprinterským kolečkem.

Po zápase nás čekal skutečný bobřík odvahy – přechod mostu Nelsona Mandely za tmy. Ale zvládli jsme to bez jakékoliv újmy a už nás dodávka veze zpátky do Auckland parku, kde v povedeném podniku Catz Pyjamas budeme fandit Anglii.

Tak bohužel, Anglie opět předvedla neskutečnou holomajznu a byla ráda za bezgólovou remízu s kojotama z Alžírska. Aspoň se tu tentokrát sešla spousta pěkných černošek, je to místní high society restaurace.

Po zápase jsme vzbudili spícího taxikáře (spal u kolegy v autě) a jeli jsme spát. Ráno jsme se dozvěděli, že po nás byla sháňka a všichni byli pořádně vyděšeni, když jsme po setmění nebyli za zamčenými vraty.

Den 17. - 19/6 (ST)

A to ještě nevěděli, že jsem si ráno šel sám zaběhat. Syn majitele hotelu se na mě po doběhu díval velmi obdivně, že vyběhnu sám bez bouchačky. A co bylo ještě lepší – oznámil mi, že už je na stole snídaně! A i když byla snídaně opět poměrně bohatá, stejně jsme vyrazili do obchoďáku pro krémem plněné koblihy a šli jsme si je sníst do parku, kde právě místní mládež demolovala veškeré vybavení. Pak jsme vyděsili paní domácí tím, že se chystáme do Newtonu na fotbal a vyrazili jsme tam.

Před výkopem úvodního zápasu jsme se výborně pobavili na fotbalových trenažérech v místním technickém muzeu. Bylo to rozhodně víc strhující než samotný zápas NED-JAP, kde padnul jen jeden gól a ještě ho nedal Kuyit, kterého jsem měl v tipovačce.

Mezi zápasy bylo vystoupení tria polonahých tlustých zpěvaček, ale pořád lepší, než ten DJ včera…

Druhý zápas už byl o poznání svižnější. Nastoupily černé hvězdy z Ghany proti australským Socceroos. Jako běloch v ghanském dresu jsem opět přitahoval pozornost, tentokrát jsem neušel záběrům kameramana brazilské televize. Snad to nepůjde i v Čechách, aby mě Štěpán nezkasíroval. Vetšinu zápasu měly hvězdy převahu, taky hrály proti deseti, ale ke konci mohli tahat za delší konec klokani, nakonec to skončilo zaslouženou remízou 1-1.

Největší vzrůšo přišlo po zápase, když jsme se po setmění chtěli dostat domů. V samotném centru černošského ghetta byla dvě stanoviště dodávek – obrovská betonová parkoviště plná lidí a dodávek. V té lepší, která smrděla, byli tam jenom černoši a měli jsme hrozný strach, naše stanoviště nebylo. Bylo v té horší… Ale zvládli jsme to a teď se chystáme na večerní zápas nepřemožitelných lvů z Kamerunu a bude to zase zkouška odvahy. Už si tu dovolíme celkem dost, takže zkusíme jít pěšky. Je to sice asi třista metrů, ale kdo tam nebyl, tak nepochopí… Nakonec jsme měli ochranku – hlídače Trusta, zkušeného bitkaře, takže jsme nemuseli mít žádné obavy. V hospodě jsme si dali poslední pořádné jídlo – na rozloučenou s Jižní Afrikou to byl šestisetgramový steak. Jenomže nepřemožitelní lvi byli opět přemoženi a jsou tak prvním jasně nepostupujícím manšaftem do další fáze… Zavolali jsme ochranku na cestu zpátky a cestou kolem pohřebního ústavu jsme se v pořádku dostali i na hostel. Doma jsme si pustili studio MS a po zhodnocení dnešního dne obvyklou dvojicí Dwight Yorke, Bernard Lama jsme usnuli.

Den 18. - 20/6 (ST)

Dneska je v SA den otců, což v místní kultuře znamená, že se pro tátu vystrojí bohatá snídaně, které jsme se u Patrikovy rodiny měli tu čest zúčastnit. Potom následovala beseda, ve které byl nejaktivnější Patrikův bratranec. Všichni si stěžovali, že má SA ve světě neoprávněně negativní publicitu, s čímž musíme nakonec souhlasit. Nikdo nás neokradl, neznásilnil, nepodříznul ani nezmlátil i přes to, že jsme občas zabloudili do „nedoporučovaných“ čtvrtí, jezdili místními dodávkami místo taxíkem a chodili i po setmění pešky a neozbrojeni. Ani jsme neslyšeli o nikom, komu by se něco nepříjemného přihodilo. Dokonce i když se někdo ožral v místní putyce, tak ho černoši dovedli na hostel.

Po snídani jsme si sbalili věci (bohužel Štěpán zapomněl na knížku a foťák) a ještě jsme vyrazili na nákup biltongu.

Pak už jsme si zavolali luxusní taxi (Mister Oscar, dokonce měl na sobě nějaké sako) a odjeli jsme na letiště sledovat dnešní fotbaly. Loučení bylo srdceryvné, plakali i ti členové Patrikovy rodiny, se kterými jsme za celou dobu pobytu nepřišli do styku…

Na letišti mají parádně vyřešenou fanzonu. Sedíme u velké LCD obrazovky na gauči, nohy máme na zebří kůži a chlastáme pivo za krásných 15 ZAR u fotbalu.

Let zpátky jsme opět skoro celý prospali a v pondělí ráno už si Štěpána vyzvednul táta na letišti a já jsem vyrazil do práce si pomalu balit věci před přesunem do Itálie.