 |
|||||||||
|
|||||||||
|
|||||||||
|
Ráďa, Tlusťoch, Kroci a Ohnivý závod aneb Cesta létajícím autem tam a vlakem z nástupiště 9a3/4 zpátky
OBSAH
Ráďa, Tlusťoch, Kroci a Ohnivý závod aneb Cesta létajícím autem tam a vlakem z nástupiště 9a3/4 zpátky
Kapitola 1 Úvod
Všechno to začalo našimi plány zúčastnit se závodu i na jiné než domácí půdě. Praha i Olomouc už nám je málo. Léta jsme se připravovali na výjezd do nedaleké Budapešti[1] či Vídně[2]. Ani jedno ovšem nikdy nevyšlo, ať už důvody byly jakékoliv. Až stěhování Krociho za prací do italského Terstu[3] přineslo svěží vítr do naší běžecké obuvi. Slovo dalo slovo a na 1. mezinárodní běh Gazel se přihlásili Radek s Tlusťochem a samozřejmě také Kroci. Než se dostaneme k samotnému závodu, je důležité také přiblížit cestu a zážitky, které předcházeli / následovali běžeckému snu. Trochu nuda – koho zajímá jen závod, ať přeskočí na kapitolu 4.
Kapitola 2 Do Terstu
Dle dohody jsme se sešli v 6:03 s Tlusťochem před domem. Autobus směr Praha vyjížděl v 6:30. Hoďka do Prahy utekla, ani jsme si neschrupli a já jsem se pochlubil, že jsem potkal včera v autobuse do Rochlic Červíčka. Ano, ano toho z HP[4]. Hrozně jsem se mu smál, ani jsem se na něj pak nemohl koukat. A od tohoto okamžiku naše cesta nesla prvky dobrodružství HP. Cestou na letiště jsme v Metru potkali Karlose[5] a jeho slečnu v dobrém rozmaru po probděné noci. Od rána jsem nic nejedl a Alice mi žádnou svačinu (řízek, chleba a okurku) nepřipravila, musel jsem si čekání na 119 zkrátit nákupem párku v rohlíku. Jelikož jsme neměli ponětí, kde přesně vystoupit (matoucí názvy zastávek Terminál1, Terminál2, apod.), vybrali jsme si dva od pohledu zkušené cestovatele. Pána s velkým kufrem, který 100% musel jet na letiště a Park Či-Sunga – zkušeného fotbalistu ve fotbalové soupravě v barvě londýnské Chelsea a znáčkem na prsu klubu z Old Trafford. Žel Bohu oba vystoupili na zastávce Terminál3, kde nás paní z repráčku jasně upozorňovala, že nemáme vystupovat. Nakonec jsme si vlastní šikovností pomohli sami a dle rad paní z repráčku jsme vystoupili na zastávce Terminál2 pro cestující cestující v šengenském prostoru.
Na letišti jsme měli hodinu čas – pojedli jsme Tlusťochovu sváču – domácí sekaná, kremžská hořčice a chléb. Tlusťoch vyslyšel mé kňourání a bratrsky se se mnou rozdělil. Abychom neměli manko, rovnou jsme prošli do bezcelní zóny. Tlusťoch protlačil svůj óbr batoh tím rámem, co určuje, zda zavazadlo do letadla ano či ne. Jásal jako by dal za Gazely hattrick. Stále jsme měli hodinu čas. A tak přišlo na řadu pivečko. Původní plán dát si jedno v Pilsner Urquel Baru padl. Cena třetinky džusu 135 Kč – kolik by tak stál půllitřík piva? Koupili jsme raději plechovky v PNS[6] za 50. A jednu plzničku taky našemu hostiteli do Itálie. Jelikož na tabuli ještě nebylo číslo gejtu, sedli jsme si tak doprostřed haly a popíjeli a kecali. Po pár locích se mi zdálo, že už jsem docela v náladě a po chvilce se k lehkému opilství hlásil i Tlusťoch. První fotka na sebe nedala dlouho čekat – já + méďa pilot. Čas vesele ubíhal. Zbývalo tak 10 minut do odletu a tak jsem se při příležitosti vyhození plechovky podíval na odletovou tabuli. Náš let do Trevisa – last call. Běželi jsme halou, ale gejt 21 nikde. Směrovky byly zmatený. Až pak jsme si všimli, že nás vedou do dveří a o patro níž. Gejt 21 byl až úplně na konci. Běželi jsme, co nám síly stačily. Doběhli jsme včas, ještě trochu fronta. Hurá na záchod. Nejdřív mi nějaký člověk málem zlomil prsty (nerad šahám na kliky u hajzlů a tak jsem je chtěl za futra otevřít). Rozrazil dvéře od WC jako limonádový Joe. Tak tak jsem stihnul uhnout. Uvnitř smradu jak v Cařihradu[7] – fuj ble. Dokonce jsme potkali toho smraďocha – černoch s notebookem. A zpátky do fronty. Plnoštíhlá letuška (nakonec naštěstí nenastoupila vzhledem k omezené nosnosti letadla) si vybírala, kdo může předběhnout. Evidentně jsme jí nepadli do oka. Mladý podnikatel, starší pár, smradlavej černoch – ti všichni mohli jít do rychlo fronty. A my furt čekali. Nakonec si nás vyhlídla jiná paní a dobrejch 5 lidí jsme předběhli. Minibus nás převezl s drobnou zastávkou, kdy jsme dávali přednost okolo projíždějícímu letadlu, k letadlu. Krásně růžovo fialový – pro 2 buzyštírky jak dělaný.
V letadle bylo docela plno. Ale i přesto jsme objevili 2 volná místa vedle sebe. Z prvních nás vyhodila letuška - prý jsou rezervována, ke druhé se prozdržovali 2 exoti. Nakonec jsme seděli vedle sebe přes uličku. Ještě před vzletem nás pobavil palubní časopis - módní sekce. Modelky vypadající jako ptakopysk. Vrchol byl pan MODEL – černoch, šatičky, chůze modelky, lodičky, zmalovanej jak KISSáci. O tuto nádheru jsme nechtěli ochudit Krociho, a tak jsme stránku nenápadně při startu letadla vytrhli. Pána vedle sebe jsem asi vyrušil ze snu. Škoda, že důkaz uklidila/vyhodila pokojská, která měla tu smůlu, že si vylosovala k úklidu Krociho byt. Let trval 50 minut, půlka Italů spala, druhá půlka chodila na záchod. Jedna nerudná paní mi dokonce ve spěchu vytrhla noviny z rukou, navíc pak nemohla najít, kde původně seděla. Protivní byli i ti lidé přede mnou. Bába s dědkem si na trojsedačku sedli tak, že u okýnka bylo místo. Nikdo si k nim tudíž nesedl a Tlusťoch smutnil, že není u okýnka. Navíc bába si na mě trochu sklopila sedačku a dědek furt chodil na záchod. Já z okýnka čuměl přes spícího slintu a jeho ženu, která měla hlavu v celým tom malým okýnku jako čivava. Jen mezírkami kolem uší jsem se pokoušel kochat krásou Alp. Tlusťoch už v letadle potvrdil, že v dopravních prostředcích je opravdu choulostivý a malinko brečel, že mu zaléhají uši.
Na letišti nás už očekával Kroci a obrovský vedro. Sedli jsme do auta, naladili italský hity (Drupi apod.) a plánovali si oběd v rybárně, koupání a slunění a v neposlední řadě i registraci do závodu.
Kapitola 3 Předvečer dne budoucího
Hned u cedule Terst (Trieste) jsme zastavili, převlíkli se a hurá na promenádu podél moře + v plánu i nějaká ta koupačka. Procházka vedrem mě i Tlusťocha znavila a donutila aspoň sundat žabky a po kotníky si zalízt do vody. Na mě místní koukali jak na exota, prý jestli jsem z Islandu? Podivovali se nad mou sýrovou barvou. Nakonec jsem objevil na pláži ženskou, které byla bělejší než já – teda asi prohrála o to, že jsem o něco málo chlupatější než ona. Voda byla průzračně čistá, plných (dle mého mořem omletých) šutříků. Ovšem mořská hladina klame, při došlapu na jeden z kamenů jsem zavrávoral a marně se snažil najít ztracenou rovnováhu. Už jsem byl po pás ve vodě i s peněženkou v kapse (výhoda horkého počasí, peníze uschly na pláži pod kamínky a na přístrojovce Kaškaje). Co hůř. Při prudkém pohybu jsem přišlápl na mělčině si hrajícího malého mečouna. Hned mě mečnul (Krokodýlek říká seknul, ale když je to mečoun) do paty. Krvavá lázeň, moře se zabarvilo krví. Ale nejsem žádnej bolestínek a vážnost zranění jsem si uvědomil až po výlezu z vody. Rána od mečouna k nahlédnutí ve foto dokumentaci. O vodním klamu se přesvědčil i Tlusťoch, který zahučel pod vodní hladinu, naštěstí pro něho hejno malých mečounků už bylo fuč.
Vydali jsme se ubytovat ke Krocimu. Zajet do patra parkovacího domu žádná sranda – úzké křivolaké cestičky. Pár kroků a jsme u Krociho. V 6. (neboli 7.)[8] patře. Velkej pokoj s poněkud divně přitlučenou televizí, koupelna a menší ložnice. Rychle smejt sůl, ošetřit zranění. Běžet se v ČR – závod stornuju, v Itálii jsem se hecnul, že do toho teda půjdu. Prostě to rozběhám a basta. Pak léčení. Cestou jsme v přístavu obdivovali medúzy u břehu. Byla jich pěkná spousta, a když jsme do nich hodili kamínek, propadl jimi jako hříšník peklu. Registrace proběhla rychle. Žádné fronty. Fotka s medvědy. Speciální edice kávy jako hlavní dárek, pozvánka na juta párty po závodu, 2 houbičky a tričko. Pak přišlo čekání Krociho přátelé – 1 z nich se dokonce závodu společně s námi zúčastnil. Tlusťoch a já jsme využili času ke slunění pupků na lavičce. Bylo už odpoledne a my byli unavení a hladoví. Představovačka s Markem (ochmelka) a Filipem (běžcem). Přijeli odněkud z jihu z tréninku plážového volejbalu. I s nimi jsme se zašli ubytovat. A konečně jídlo. Těstoviny (trochu jsem záviděl Krocimu jeho Gnoči Guláš). Těstovin nebylo přimnoho a tak hlad pokračoval i po jídle. Ani nevím co se pak dělo, jenom jsme pořád někam chodili. Pata nadšená nebyla. Co mě zaujalo, byl život – na to že byla sobota odpoledne, tak všude bylo plno lidí, provoz ustal až v noci a na to jaký bylo vedro, všichni chodili ve svetrech, bundách, šálách apod. Konečně večeře – pravá neapolská pizza. Já si dal i s rukolou[9]. Pizza dobrá i sytá. Původně jsem si chtěl dát aspoň 1 a půl, ale 1 bohatě stačila. Ještě před pizzou se nám stal takový nepříjemný zážitek. Marek si objednal litránek vína. Ovšem asi to s alkoholem přehnal. Celej se zlil, málem spadnul ze židle – no ostuda. A to už jsem se neudržel – a to jsem povaha klidná. Asi to bylo tím, že mě celý odpoledne štval. Vzal jsem milého Máru, chytl ho za límec a odvedl ke stolu vedle na samotku.[10] Po jídle jsme se vydali k domovu. Tlusťoch i já jsme se už těšili na PS3 a na FIFU. Ale Marek zavelel a šlo se ještě do báru na drink. Teprva poté jsme se dostali domů. Na PS3 už nebyly síly. A ani na poslech na dobrou noc HP z mobilu. Na noc jsme museli zavřít okna – nad Terstem byl ohňostroj, který nějaký chytrák odpaloval nám pod oknama. Spal jsem jak Šípková Růženka.
Kapitola 4 Ohnivý závod
Ráno mě vzbudil šramot. V přítmí závěsů pomalu otevírám oči. První co vidím je Tlusťoch a volá na mě – vsávej hochu, poj´d si povídat, nudím se. A to ještě nebylo ani 7 ráno, v plánu bylo vstávat okolo půl 8. Každý jsme pojali přípravu na závod po svém. Já se věnoval patě, Tlusťoch vzhledu, Filip rozcvičce a Kroci hygieně. Na 8 jsme šli na autobus, který nás odvezl na místo startu.[11] Jízda byla relativně dlouhá, autobus přecpaný, a celou cestu jsme všichni stáli. Až na Krociho, který si na sedadle podřimoval. Na startu jsme měli tak hodinu a kus času. Filip pokračoval v rozcvičce a rozběhání se. Nás nepřinutil. My odpočívali v mraveništi a věnovali se odpočinku a slunění. Byla pohoda, na náš půlmaratón se přihlásilo „jen“ 1600 běžců. Žádný masy lidí jako u nás. Tlusťoch každých 7 minut chodil na záchod. Smáli jsme se humorným lidem. Všichni okolo budili dojem připravených běžců, žádní nadšenci. Pár minut před startem jsme se šli řadit do startovního koridoru. Helikoptéra snímala start pro RAI UNO[12]. Mávali jsme jako zběsilí. Start se teda z 10:15 posunul o několik minut. Vpředu prásknul někdo pytlíkem a už se běželo.
Hned po stratu stoupání. Dlouhé a táhlé. Rozhod jsem se na začátku přepálit tempo a tak jsem běžel. I přesto se mi za chvilku Tlusťoch ztratil a já běžel sám. Trať příjemně utíkala, pata za chvilku přebolela. Přepálený tempo jsem si začal uvědomovat v druhé půlce závodu. Místo plánovaného zrychlení jsem zpomaloval. Ty co jsem v první půlce závodu snadno předběhl, mi vraceli stejnou mincí. Vedro se zdálo čím dál větší a kilometry utíkaly šeredně pomalu. Tak 6 kilometrů před cílem mě dohonili i Kroci s Filipem a levou zadní mě předběhli. Potom mě zdravil ještě jeden Čech, když mě předbíhal. A to bylo všechno. Síly jsem sebral až na závěrečný špurt. Medaile.
Z naší party jsem byl nejhorší. Ale čas pod 2 hodiny bez tréninku[13] – to není zas tak hrozný na otce od rodiny. Po doběhu jsem byl malátnej, unavenej a hrozně jsem potřeboval na záchod. Po vykonání potřeby jsem si vzal 2 lahve Gatoradu a už na mě mával Kroci. Než jsem se k nim se ztuhlými svaly dobelhal, málem jsem porazil nějakého staříka, kterého jsem se zachytil, když jsem zavrávoral. Vypil jsem obě lahve. Vzal si další 2., vrátil jsem čip a dostal tašku s banánem (zůstal u Krociho na stole) a dobrůtkami. Hned jsem sežral koláček s pomerančovou marmeládou a nějakou italskou laskominu. Vypil jsem znovu obě lahve a šel si vzít další 3 do tašky. Došli jsme na nábřeží, kde byl sraz s Markem. Sedl jsem si na břeh a v tašce objevil ještě jednu laskominu, kterou jsem okamžitě zbodnul. Těžce jsem se zvedal na cestu ke sprše. První se sprchoval Filip, který s Markem hned odjížděl do Čech. Mě Tlusťoch nechtěl vyfotit krvavou patu a její ovázání.
Kapitola 5 Tlusťoch na trati
Závod nezačínal, jak jsme zvyklí nějakou motivační písničkou, pouze výstřelem, který jsme ani neslyšeli, takže první co jsem slyšel od doby, to se celá kolona lidí hnula (neobvykle) do lehkého stoupání bylo Ráďovo „tak co, přepálíme to?“. Taktiku na závod jsem měl víceméně jasnou, chtěl jsem běžet sólo a nebýt bržděn ani nikoho brzdit. Kluky jsem viděl pouze na začátku, od prvních metrů jsem se prodíral masou lidí v poměrně rychlém tempu. Netrvalo dlouho a byla první občerstvovačka, kde jsem si řekl, že jde vše jako po másle. Pak následovala osvěžovací stanice a mě začalo vrtat hlavou, na jakém asi kilometru jsme, protože až do 6. jsem neviděl žádnou z cedulí. Tam jsem byl trochu zklamanej, protože tím jsem zjistil, že občerstvovačka a osvěžovačka nebyla na 5. a 6. km, nýbrž na 4., respektive 5. km. Nu což, běželo se mi hezky, tak jsem si z toho těžkou hlavu nedělal… Do 13. km jsem stihl vycucnout půlku gelu, běžel jsem v solidním tempu, sledoval jsem krásný výhled na moře a sluníčko ještě tolik nepálilo. Zhruba 7km k cíli jsem začal míjet „oranžový štrúdl“ (byl to sedmikilometrový běh/procházka BAVISELA, která se napojila do druhého koridoru vedle běžců maratonu a půlmaratonu), od kterého přišlo i první povzbuzování, které zejména Ráďovi na cestě mezi Duinem a Terstem chybělo. S prvními terstskými baráky mi začala docházet šťáva, neběželo se už tak lehce, ale říkal jsem si, že mám našlápnuto minimálně pod 1:50, a tak jsem se vždycky někoho chytl a držel s ním jeho tempo… Od 18. km, už to nebyl žádný med. Síly už nebyly a sluníčko pálilo víc a víc. Naštěstí na 19. km byla ještě jedna občerstvovačka, kde jsem snědl půlku pomeranče, vypil jonťák a dokonce jsem i zrychlil. Míjeli jsme místa, které už jsme znali z předchozího procházení se po Terstu, což bylo příjemné. Při vběhnutí na do posledního kilometru mě začalo poprvé v závodě škubat v lýtku a stehnu, cíl už se blížil! Cílová “rovinka“ byla na hlavním náměstí zahnutá do podkovy. Půlku jsem spíše pajdal, poskakoval, než běžel, ale zhruba posledních 100metrů jsem i přes bolest odšpurtoval. Na cílové bráně, na které pro první 3 gazely v historii, které se zúčastnili mezinárodního startu, nebylo napsáno české CÍL, ale italské ARRIVO, jsem viděl čas okolo 1:42, což mi dávalo naději na čas okolo 1:40, vše bylo ještě veselejší a finální čas byl 1:39:50. Byl jsem za něj moc rád, protože jsem si jím udělal osobák a byla to třešnička na dortu už tak pěkného závodu… :-)
Kapitola 6 Po výkonu
Hroznej hlad. Vyrazili jsme do pár metrů vzdálené rakouské hospody. Kroci nám doporučil na velkej hlad prasečí kopýtko. Všichni 3 jsme si tedy kopýtko objednali. Trochu jsem se bál, ale Kroci ujišťoval, že oproti kolenu je libovoučký. A taky bylo. Byla to laskomina pár excelance – ke kopýtku křeník, halušky, brambory s uzeninou a zelí. Nacpali jsme se jak psi. Počasí nám přálo a tak po obědě hurá na pláž. Na bus jsme čekali tak půl hodiny a nakonec jsme šli stejně na jiný. Ten nás nejprve zavezl tak na půli cesty, ale nakonec se policisté umoudřili a dopravu do kvůli maratonu uzavřené trati začali pouštět. O zastávku dál jsme tedy opět naskočili do autobusu a dojeli na pláž. Jen co jsme se uvelebili, zatáhlo se a po chvilce začalo malinko kapat. Panika Italů neznal konce, úprk do podchodů, zastávek, telefonních budek. V klídku jsme zabalili, sehnali od domácího výrobce BIO sýr pro Alíka a šlo se PS3 a FIFU. S Krocim jsem prohrál na penalty, od Tlusťocha vejprask nevimkolik jedna. A už zabalit a večeře. K večeři jsem si dal Krociho Gnoči Gulaš. Kroci si dal pizzu a Tlusťochovi špagety sežral číšník. Pak už se vůbec neukázal. A tak po urgenci mu přinesli s omluvou za půl hodiny novou porci. Po dobrém jídle rozloučení s Terstem a odchod na nádraží.
Kapitola 7 Prolog
Toto je vše o dni ½ maratonu. Další kapitola se bude věnovat cestě zpátky. Vlak, vlak s debilníma Němkama, vlak, autobus, vlak Mrač, metro, autobus, mhd a odpolední derby mistrák. Nuda nuda šeď. Čtenáři, zajímal-li tě pouze závod, můžeš skončit. Vy ostatní můžete pokračovat.
Kapitola 8 Nástupiště 9a3/4
„Hoši, vy nevíte jak se dostat na nástupiště?“ zeptal se Kroci laskavě, já a Tlusťoch jsme přikývli.
„S tím si nedělejte starosti,“ řekl. „Musíte prostě jít přímo k přepážce mezi nástupišti devět a deset. Nezastavujte se a nebojte se, že do ní narazíte, to je velice důležité. Jestli jste nervózní, radši se na to rozběhněte. A mazejte hned, ještě než půjdu já.“
„Ehm… tak dobře,“ řekli jsme.
Vykročili jsme směrem k přepážce. Cestou do nás vráželi lidé, kteří mířili na nástupiště číslo devět a deset. Přidali jsme do kroku. V příštím okamžiku už museli narazit do turniketu a vykoledovat si pořádný malér – a to už běželi klusem – přepážka byla blíž a blíž – věděli, že už nedokážou zastavit – k přepážce už zbýval jediný krok – zavřený oči a příprava na náraz.
Do ničeho však nenarazili… utíkali pořád dál… a potom otevřeli oči.
U nástupiště plného lidí stála zářivě červená lokomotiva. Zepředu na ní bylo veliké označení Spěšný vlak, odjezd ve 20:42. Ohlédli jsme se a tam, kde předtím byl jízdenkový turniket, uviděli tepanou železnou bránu s nápisem Nástupiště devět a tři čtvrtě. Dokázali jsme to!
Kouř z lokomotivy se kroutil nad hlavami brebentícího davu a mezi nohama se všem pletly kočky nejrůznějších barev. Sovy rozladěně houkaly jedna na druhou tak nahlas, že je bylo slyšet i přes všechnu tu vřavu a šoupání.
Přední vozy byly už plné taliánů; někteří se vykláněli z oken a bavili se se svými rodinami, zatímco další se ještě prali o sedadla. Nakonec jsme našli volný vagón. Byl plný květeny - asi proto i volný. Vyklonili jsme se z okýnka a loučili se s pohostinným Krocim. Do našeho vagónu přistoupil nějaký chlapec, který nakonec jel pouze do Udine na 2 dny, ale s rodinou (táta a máma) se loučil, jako kdyby jel na druhou stranu zeměkoule na 100 let. Vlak se pomalu dal do pohybu, Kroci vytáhnul bílý kapesník a mával na rozloučenou. V posledním momentu na nástupiště přiběhli 2 chuligáni nesouce v rukou starší paní. Dle zacházení nejspíš tchýni. Vhodili ji na poslední chvíli do našeho vagónu i s velkým kufrem. Pomačkaná paní, jen co se vzpamatovala, si sedla o kus vedle nás. Chuligáni byli dávno pryč a my už z nádraží vlastně taky. Paní statečně otírala ubrouskem odřeniny. Ubrečený chlapec vytáhl PSP a hrál nějakou hru. Nevypnul si ovšem zvuk tlačítek a tak nás dost rušil. Navíc vypadal jako opičák. Stále si PSP prohlížel, tu ze strany, tu zespoda. Vypadal jako Kornélie z Planety opic při prohlížení nějakého roztodivného předmětu.
Cesta odsýpala a za několik desítek minut jsme byli v Udine. Všichni jsme vystoupili. Měli jsme hodinu čas, než nám přijede honosný vlak na noc do Lince. Sedli jsme si v čekárně a čekání si zkrátili koukáním na televizi. V Itálii mají i na jednotlivých perónech několik televizí. Běžela tam jen reklama. Cca 5 minut a pak se blok 7 reklam a 2 upoutávek na filmy znovu opakoval. Byl to opruz, ale postupným sledováním jsme v reklamách objevili českou stopu. Nejprve Dejdara (výkřik Bárta Simpsona, když ho Homer škrtí) a pár tónů znělky seriálu Návštěvníci. Další zajímavostí byla netrpělivost Italů. Všichni věděli, že vlak má přijet až 23:05, ale od 22:15 se chodili všichni postupně dívat, jestli už nepřijel. Jen černoch se dlouho držel, ale 20 minut před začal jako ostatní vycházet ven. Ven za 30 sekund dovnitř, za dalších 30 sekund ven a tak stále dokola asi tak 39krát a potom již zůstali čekat venku. Nakonec jsme v čekárně zůstali s my dva a dvě holčiny, kterým byla velká zima, neb se třásla. A to bylo tak 22 stupňů Celsia. Zvláštní. Když 10 minut před příjezdem vlaku zmizeli i ony, dopili jsme první Gatorade na cestu a vydali se taky na nástupiště. Jako mávnutím kouzelné hůlky právě přijížděl vlak. Lehce jsme našli správné číslo vozu a hledali kupé dle čísel místenek a spřádali plány o spánku.
Našli jsme kupé a v jeho útrobách lehce pospávající Italku. Naším veselím a hlaholem a plány o poslechu HP na dobrou noc se malinko lekla. Napětí opadlo po přátelském pozdravení. Pohybem ruky a pokynutím hlavy jsme ji naznačili, že je v bezpečí a nic ji nehrozí. Evidentně ji to uklidnilo. Hodili jsme tašky nahoru a začali se velebit na dlouhou a úmornou cestu. V ten moment se do kupé rozrazily dveře. Mozkomorové! Dvě odporná stvoření vstoupila. Místnost zasáhla chladná němčina. Rozsvítilo se světlo a obě baby začali brebentit tím svým hadím jazykem. Italce jsme ze strachu pomohli s jejím kufrem ze sedačky na nosič. Mozkomorové ze svých kufrů začali lovit menší taštičky. Kufry si daly nahoru samy. My se chystali ke spánku. Baby nejprve do PET lahve s vodou nasypali pivo v prášku, vytáhli svačiny a počali žrát a pít. Po půlhodině měli snědeno, popili a vytáhli krabici bonbónů (nejspíše Bertíkovi lentilky 1000x jinak nebo čokoládové žabky) a žraly nanovo. Museli jsme se jejich nenažranosti smát, a to i naše nová kamarádka Tonksová. Hodina utekla žraním. Tonksová vystoupila a vlak vyrazil do Rakouska. Roztáhli jsme se – teda aspoň my. Já měl místo Tonksové volno, Tlusťoch proti sobě také a Mozkomorové seděli naproti sobě. Tlusťoch měl blbý, že na jeho místě na nohy se roztahovala baba se svojí igelitkou plnou žrádla. Baby začaly něco hadími jazyky vyprávět a řvali na celý vlak. Hubená – ta, na kterou jsme viděli – byla vošklivá jak prdel bezdomovce. Přikryla si minidečkou prsa a nohy + kabelku abysme ji v noci neznásilnili a neokradli, poté co se dozvěděla, že jsme Češi. Ta druhá – tlustá k nám seděla zády – asi se bála, že od Tlusťocha chytí nějaké brebery. Seděla navlečená v hubertusu plném bordelu, hniloby, plísně a lupů – nechutný. Lupin – ano ano, tak se ta druhá jmenovala. Navíc obě smrděly jak sto let stará niva. Lupin se nevešla do kupé, a proto jsme měli celou cestu otevřeno, ale spíš jsme si mysleli, že to bylo proto, aby je slyšeli všichni od lokomotivy po poslední vůz. Bylo po 1 hodině ráno a báby furt řvaly, nešlo usnout. Naše hůlky byly strachem zalezlé až v břiše, báli jsme se vysátí i polibku mozkomora. Utekla druhá, třetí, čtvrtá hodina ranní a situace se neměnila. Kupé otevřený, z něho řev a světlo, tu se něco pojedlo, tu z PETky připilo, a když náhodou jedna šla kadit, tak druhá si začala zpívat! Kolem páté si báby asi přestaly mít co říct a tak ticho narušovaly šlapáním po PETlahvích, práskáním igelitů, mačkáním papírů a tvářily se u toho, jako kdyby právě zachránily svět od ekologické katastrofy. My už vyhlíželi 6:30 a výstup v Linci. V 6 hodin báby začínaly usínat, zhasly.
„To si snad dělaj prdel! Tak to ne! To jim nedarujem!“ Na pomstu zbývala jen půlhodina cesty, ale aspoň to. Nejdřív Tlusťoch – záchod. Za 5 minut a já – záchod. Hubená právě zabírala, tak jsem ji drobátko nakop. Hlučeli jsme výsuvným stolečkem, rachotili batožinou, hlasitě se bavili – kromě zpěvu jsme do toho dali vše. Linec. Vystupujeme. Z perónu vidíme, jak se báby roztahujou a jdou spát – opravdický krávy!
Nevyspalí jsme měli opět hodinu čas. Tlusťoch zblaznul sušenku a já si koupil nějakou snídani. Naštvaný jsme se posmívali všem Rakušákům. Holkám, že jsou nechutně tlustý, nemožně oblečený,… u kluků jací to jsou exoti, tlustý a samosebou pitomci.
Ve vlaku do Čech nebyla kupé, nastoupilo docela dost lidu, ale klid byl větší než v noci. Spát už se nedalo, ranní slunko nás šimralo svými paprsky a tak jsme jen roztažení přes sedačky relaxovali. Cesta se vlekla až do Budějic. Rychlý přestup na vlak do Prahy. Našli jsme úplně volný kupé. Sice nejhnusnější místo ze všech vlaků, ale konečně pořádný odpočinek. Lehli jsme si každý na jednu sedačku, příjemně měkoučké poležení, poctivě natažené nohy, žádný vzduchoprázdno mezi zadkem a kotníky. Pohodlí netrvalo dlouho. České dráhy potvrdily, že jsou hovno podnik. Chlapec v tričku Adio a žlutým pruhem na paži s nápisem učedník nás při kontrole jízdenky upozornil, že z Tábora do Benešova se jede autobusem. Tý jo, teď když se tak krásně leží, teď když Tlusťoch začal z hluboka hloubat. Chvilku jsme ještě nadávali, ale pak rychle vychutnávali poslední chvíle pohody ve vlaku. V Táboře jsme přesedlali na autobus. Roztáhli jsme se vzadu na pětce a tentokráte já jsem spokojeně odfukoval. V Benešově budíček a nástup do vlaku. Ovšem místo slibovaného rychlíku jsme jeli, sice honosným třípatrovým vlakem, zato stavícím úplně všude – uprostřed lesa - Mrač, mezi poli – Senohraby, na skládce – Čtyřkola. Tlusťoch poslouchal rádio a já zajímavý pár sedící přes uličku vedle nás. Pán k paní přistoupil o 2 zastávky později. Paní ho evidentně ignorovala a on se jí snažil pořád něco vyprávět. Nejprve si z desek vytáhl papír a nakresil ji zahrádku, kde jsou záhonky, kde roste ten který strom – paní mu nevěřila a mlela něco o tom, že ho donutili pracovat. Že se Lucka bude taky divit, že on a zahrádka. Častokráte bylo ticho. Pán špatně viděl a tak napsal SMSku paní pomocí mobilu a sklíčka z brejlí. Když si příchozí zprávy nevšimla, upozornil ji. Paní se uchychtla. Pán jí laškovně pohladil po holém koleni. Paní řekla něco o facce a tak přestal. Vytáhl si z brašny nápoj z Aloe Vera a popíjel. Paní se ptala, jestli je to dobrý na prut. Pán že neví, že na trávení střeva apod. Paní řekla, že jediný co mu kdy šlo, je sex. Pán se uchecht. Paní pokračovala: „nedokážu si představit, že bys něco dělal na zahrádce, nelži mi, ty nic neumíš, akorát ten sex, to je jediný co ti jde.“ Paní si asi myslela, že pán má někde milenku a on zapíral a zapíral. Pozval ji na kafe. Paní, že né, že musí za někým do Motola. Pán že by šel s ní, ona ale vystupuje jinde. Pán jí pomůže s taškou. Ona nechce. Pán říká, že si jde pro Lamborghini a ukazoval smlouvu o nákupu. Paní se divila, že smlouvu má sebou a jestli se nechce autem pochlubit někomu jinému – nechtěl. Paní trochu pookřála. Vystupovala a pán popadl brašnu, přes rameno noťas a hurá za ní. Další zastávka Praha hlavní nádraží.
Kapitola 9 Návrat a mistrák
Na Hlaváku chtěli nějaký mince za použití záchodu. Zaplatit sumu jsme kategoricky odmítli a využili venkovních prostor. Metrem jsme vyrazili na Čerňák a pak dále autobusem do metropole severu. Na Čerňáku jsme zhltli každý 2 párky v rohlíku – přeci jenom jsme od rána skoro nic nejedli a cpali se do autobusu. Tlusťoch vypil obě čokolády, já si čet´ noviny a poslouchali jsme české hity. Původně jsme chtěli koukat na seriál Teorie velkého třesku, ale na malilinkatou obrazovečku o 3 sedačky před námi nebylo vůbec vidět. Liberec, už jen MHDéčkem a jsme doma.
Jenže za hodinu sraz a výprava na fotbal. Zrovna po závodu a dvacetičtyř hodinové cestě. Navíc derby s Transpanem ověnčeným božským útočníkem Štěpánem. Zápas byl alespoň v prvním poločase vyrovnaný. Ujali jsme se vedení 1-0. Ve druhé půli po vystřídání jsme hráli prachmizerně a Transpan zápas otočil a vyhrál 2-1. Vyrovnání zařídil sám Štěpán osobně – ale určitě to bylo tím, že byl plný sil po odpočinkovém víkendu.
[1] Trocha z historie pro zvídavé – Budapešť = původně 2 města. Každé se rozkládající na jedné straně řeky Dunaje - Buda a Pešť. Svou urbanistickou výstavbou a pravidelným zalidňováním se obě města spojila do jednoho, dnes hlavního města Maďarska (něco jako u nás Frýdek-Místek). [2] Také město na Dunaji, dlouhá léta centrem rakouské monarchie a dnes hlavní město Rakouska. [3] Ve středověku významný přístav (i dnes 2. největší v Itálii), který střídal majitele – království Benátky, Rakousko-Uhersko. Po 1. světové válce území připadlo Itálii. [4] Harry Potter [5] Někteří budou znát z turnajů ve SWOSu (Sensible Word of Soccer). [6] Pro později narozené: PNS = poštovní novinová služba - tedy stánek s časopisy a jiným koloniálním zbožím. [7] Cařihrad = Konstantinopol – metropole Byzantské říše (nástupnická země po rozpadu říše římské). Po jejím rozpadu součástí Osmanské říše. Dnes je tzv. Cařihrad evropskou částí Instanbulu. Smrad byl v tomto městě ve středověku vyhlášený díky vylévání splašků do ulic a všudypřítomného zápachu rybiny. [8] V rámci úspor (dříve se platila daň dle počtu pater) bylo v Krociho domě jedno mezipatro. Ale normálně to bylo patro, když jsem šel párkrát po schodech tak jsem si menšího počtu schodů nebo sníženého stropu nevšiml, akorát se jako patro nepočítá. [9] Rukola – nějaký listy (něco jako pampeliška) a chutnalo to odporně nahořkle. [10] Tenhle příběh je pravda. Jenom pro případ, že by se k četbě dostal někdo, kdo u stolu seděl s námi (třeba Marek), tak přiznávám, že to víno jsem na něj vylil já při neopatrné manipulaci se stolkem a místo vyvedení od stolu jsem se omlouval. [11] Neběžel se klasický okruh, jak jsme byli zvyklí z domácích závodů. Byl to běh z bodu A do bodu B, proto ten přesun autobusem. [12] Italská televizní jednička – něco jako ČT1 u nás. [13] Poslední běh v červnu 2010 ½ maraton v Olomouci |
|||||||||