Maraton 2009 - reportáž psaná na oprátce

Gdyž vidím, že Kroci ani Hanz neváhali a podělili se se svými zážitky z vrcholné akce běžeckého roku, tak i já přispěji svou troškou do mlýna. Ale abych neopakoval to, co bylo už psáno rozhodl jsem se pokračovat až od mého odloučení ze skupinky.

Jelikož jsem nebyl s Krocim (už byl min. asi 5x) ani s Hanzem (asi 2x) na čůrací pauze, došlo i na mě. Lámala se druhá půlka závodu. Už tehdy jsem v některých fázích měl kluky jen na  dohled. Nyní  bylo  jasné, že jejich tempu už stačit  nebudu a po nucené  zastávce je už rozhodně  nedoběhnu. Rychlé rozloučení, rychlé  močení a rychle  zpátky na trať.

Přede mnou byla druhá předávka gelu na 25. kilometru. Od realizačního týmu jsem se dozvěděl, že kluci jsou jen kousek přede mnou (byla to minuta). Ale i přes malinkatou ztrátu bylo jasné, že je uvidím až v cíli. Běželo se mi zatím fajn a nechtěl jsem zrychlováním a doháněním kluků plýtvat síli. Raději jsem si držel tempíčko. Dlouhá cesta, jenž i Kroci nenávidí mě taktéž štvala. Navíc na obrátce jsem na občerstovačce pocítil trochu víc bolest kolena. Ani se mi nechtělo rozeběhnout. Přede mnou byla poslední předávka gelu na 30. kilometru a já zvažoval, jestli není vhodný čas závod vzdát. Naštěstí jsem se rozběh a pravidelné pohyby bolest vyrušili. Bylo mi zase fajn. Teda né zas tak moc, ale v rámci možností takového závodu. Předávka proběhla parádně. Myšlenky na předčasné ukončení závodu jsem hodil za hlavu - na to jsem moc velkej bojovník, obzvlášť gdyž zbývalo jen 12 kilásků. Běžel jsem tempem netempem a šel jen na občerstovačkách, ale na všech - nejenom s ionty, ale i s vodou a houbičkama. Už jsem vyhlížel, gdy se bude trať otáčet a počítal kilometry, který zbývaj. Jednu chvíli mi krev do žil a sílu do nohou dal fakt, že jsem počítal maraton na 44 kilometrů a né na 42, tagže rázem byl závod o 2 kilometry kratší. To jsem najednou předbíhal kromě štafetářů všechny. Ale dlouho mi to nevydrželo.

Rázem jsem byl na mostě, kterým se závod dostával do poslední části. Řek jsem si, že ten most přejdu, odpočinu si a na druhý straně se zase rozeběhnu. Na druhý straně jsem si řek, že půjdu až k další občerstovačce a pak teprv poběžim a takghle jsem to odkládal a odkládal a odkládal až do cílový rovinky. Občas jsem zkusil popoběhnout, ale neměl jsem vůli se sám přinutit.

V cílový rovince už jsem nemohl zrychlit a tak jsem se jen šoural a snažil se předstírat běh, loučil se s fanoušky (hlavně očima) neb jsem věděl, že tohle bude můj závod poslední. Pak už cíl, me-

Ale bylo to báječný a jsem hrozně rád, že v posledním závodě se mi podařilo zaběhnout i osobní rekord. Rád bych poděkoval celému realizačnímu týmu, který fungoval náramně. 

Smutná zpráva závěrem: Vzhledem k tomu, že mě při přípravě zradilo tělo a odmítlo v určitých momentech bezbolestně fungovat, rozhodl jsem se, že Maraton 2009 bude mou poslední běžeckou událostí v týmu Gazel. Samozřejmě jsem běhu nedal valé a přislíbil jsem účast ve štafetových bězích, které jsou součástí jak maratonských, tak i půlmaratonských akcí. Nyní se v týmu Gazel budu soustředit a rozvíjet převážně futsalové dovednosti, které letos prvně jako tým ozkoušíme.

Druhá smutná zpráva závěrem: Už při vyzvedávání startovních čísel a ostatní administrativě si mě vyhlédl organizátor maratonu v řeckých Aténách a žádal mě, abych ještě zvážil další účasti na maratonských bězích a neukončoval kariéru předčasně na vrcholu slávy. Přál si, abych přijal jeho nabídku s bezplatným startovným na jeho podniku. Bohužel, už jsem plně rozhodnut. Bohužel pro Pražské maratony, bohužel pro Aténské maratony, bohužel pro ostatní maratony v jiných městech. Promiňte pane Pulos.

A protože dobrých zpráv je jako šafránu, tak pozitivní je, že mé běžecké zkušenosti nepřijdou vniveč a budu je předávat dalšímu členu Gazel, který vstoupil do klubu spíš jako futsalista, ale rozhodl se i pro běhání. Neuvěřitelné - je to můj bráška, co má dvoje plíce a pokud se vše vydaří první zkouškou pro něj bude 10 km Noční Prahou - pokud poběží - běžím taky! Jako jeho běžící trenér a motivátor. Pokud zdraví dovolí.