Liberecké gazely - Můj první maratón

Můj první maraton
	Vidím to jako dnes, jak jedu z již tradičních závodů v Praze s názvem „Velká Kunratická“, kterých se náš tým již řadu let účastní, naladěn vynikajícím časem a krásným počasím (probíhalo právě babí léto) a povídám si se Štěpánem v autě při zvucích podřimující Ivety na zadní sedačce… „ člověče, musím říct, že už se hrozně těším na ten půlmaratón, dneska jsem se tak pěkně proběhnul, ten půlmaratón musím dát minimálně za hoďku a půl, cítím to v kostech“ :-))) „jak dneska přijedeme, tak skočím na net a hned se přihlásím, abych to měl levnější…“ no a v tom slyším jak se Štěpán začal ošívat, něco si pobrukoval, tak jsem zkontroloval, jestli mu není špatně z mé sportovně agresivní jízdy, ale viděl jsem v jeho tváři zvláštní výraz, jakoby mi chtěl něco říct, ale nemohl se vymáčknout… Po mém dotazu, jestli je vše v pohodě, jestli nemám zastavit, nebo volat záchranku, ze sebe konečně vypravil podivnou větu… „no ještě s tím přihlašováním na půlmaratón počkej, bude to trochu složitější“ a přihlouple se u toho usmíval. Ač je Štěpán drbna největší a slepičí prdel jakbysmet, tak jsem z něj nemohl vymámit, proč že se nemám přihlašovat na náš oblíbený půlmaratón a tak jsem nad tím špekuloval celou cestu do Liberce. Teď to vezmu trochu rychleji, během 3 měsíců se Štěpánovi tajnosti ukázali v jiném světle a bylo vše jasné…. při ohromné oslavě narozenin malého Štěpánka Cechlíků nám slavnostně oznámili Tomášci, že se teda konečně dohodli a že se berou. Háček byl v tom, že termín svatby již byl zamluven na 27. 3. 2009, což byl den před startem našeho oblíbeného půlmaratonu. A díky této neprozíravé chybě organizátorů svatebního veselí se vlastně zrodil můj a Radkův 1. start na Volkswagen Maraton Praha. Ovšem někteří borci, jako je Kroci zvládli jak svatební veselici, tak obtížný půlmaratón. Jeho start si ale vyžádal absolutní disciplínu s předstartovní dietou, Kroci snědl jen několik obložených táců, vypil pár litrů matonky a dorazil se asi půl kilovým kouskem slaďoučkého marcipánového dortu. To vše zvládl v rekordním čase, protože musel brzy na kutě, jak je jeho dobrým zvykem před tak důležitým závodem. Ostatní členové našeho týmu start na letošním půlmaratonu tedy vzdali, ale jak již bylo řečeno, já a Radek jsme se dohodli na startu celého maratónu. Podle referencí od účastníků minulého závodu, jsem usoudil, že trénink bude asi nezbytný a proto jsem nastavil tréninkový plán sobě a Ráďovi. Velmi dobře nám sekundoval i Tlusťoch, ale ten se již dlouho před maratonem rozhodl, že tento rok ještě vynechá. (příští rok se s tebou počítá) Kroci trénoval sám v Praze, ale občas přijel posbírat zkušenosti k nám do tréninkového kempu v Liberci. Po několikaměsíční dřině na obtížné trati v Ruprechticích a několika vražedných výbězích v Jizerských horách začínal náš plán dostávat jasné obrysy. Vše směřovalo k datu 10. 5. 2009, kdy byl v 9 hodin start našeho vysněného maratonu. Ovšem ještě několik týdnů před tímto datem byl start některých účastníků velice ohrožen. Konkrétně se jednalo o Ráďu a mně. Radek totiž kromě běžeckých tréninků zařazoval do přípravy i fotbalová utkání a na jednom takovém fotbalovém zápolení si pochroumal koleno. Při každém běžeckém tréninku jsem poslouchal, jak ho to bolí, ale většinou se bolest během prvních kilometrů vytratila a zdálo se, že běžecká forma byla správně načasována na konec 2. květnového týdne. Leč snadné by to vše bylo, kdyby nepřišel osudný výběh v panenské přírodě Jizerských hor. Tam přišla na Radka opravdu nevídaná bolest kolena, že chvílemi ani nemohl stát, natož pomalým krokem popocházet. Já s Krocim jsme tušili, že je zle, prazle a že toto asi bude důvod, proč se Radek nebude moci zúčastnit svého 1. maratonu. Ještě celý týden po této neskutečné kolení příhodě Radek pajdal a nemohl ohýbat koleno. Zdálo se, že o jeho startu je víceméně rozhodnuto. Já s Krocim jsme s Radkem velice cítili, ale museli jsme dál pokračovat v tréninku, neb se maratón blížil mílovými kroky. Po dalším výběhu v Jizerských horách jsme se dohodli na zařazení bikerské vložky a vyrazili jsme na trénink ještě s jedním členem našeho spolehlivého realizačního týmu Štěpulou. Trénink proběhl v rámci možností našich strojů, ale přesto jsme měli značné rezervy. Kroci si v rámci přípravy zakoupil pás, který při připnutí na tělo měřil tepovou frekvenci, tréninkové zatížení, nastoupané km a bůhví co ještě ta věc uměla. Všechny tyto hodnoty byly vyvedeny do hodinek, které nás upozorňovali na příliš ostré nebo naopak nízké tempo. Při naší vyjížďce hodinky pípaly jak o život a hlásili, že se skoro nepohybujeme a že bychom mohli trochu zrychlit. Kroci totiž neuměl nastavit režim kolo a tak jsme se
řídili jen vlastním pocitem. Po návštěvě 2 restauračních zařízení jsme usoudili, že máme denní tréninkovou dávku za sebou a vydali se tedy zpět do svých domovů. Cestou zpět se mi však stala hrůzostrašná nehoda a jen díky mé duchapřítomnosti a umění správně zareagovat ve vypjatých situacích jsem si zachoval s drobnými odřeninami a pohmožděninami
možnost dál pokračovat v tréninku na maratón a skutečně jej také absolvovat. Musím říct, že nás zdravotní problémy trápili skoro až do startu maratonu a ještě chvíli po něm, ale nakonec (k překvapení úplně všech členů našeho sportovního týmu Liberecké gazely) jsme vyrazili do Prahy s tím, že poběžíme všichni tři, tedy Radek, Kroci i já. Radek tedy s velkým sebezapřením a s dohledem odborné asistentky a manželky Alice v jedné osobě, ale nakonec se k tomuto výkonu odhodlal se slovy, „bude to můj první maratón, ale zároveň můj poslední běh kariéry, po tom končím a budu rád, když mě přijmete do řad realizačního týmu.“ Tím mě zprvu trochu vyrazil dech, ale po čase jeho rozhodnutí chápu, protože i já nejsem jeden z nejmladších a také už mé tělo vyžaduje dlouhou regeneraci po náročných závodech. Nicméně jsme tedy všichni vyrazili den před samotným maratonem do naší matičky Prahy, kde nás již očekával ve svém skromném příbytku Kroci. Naházeli jsme k němu všechny potřebné věci a vydali se do maratónského EXPA pro startovní batůžky a důležitá startovní čísla. Cestou jsme ještě posbírali další členy našeho týmu a pak to šlo ráz na ráz. Obdržení startovních čísel, triček, nákup potřebných doplňků pro samotný závod, to se trochu protáhlo, protože Kroci chytře licitoval s obchodníkem stretchových podkolenek tak dlouho, že mu za koupi jednoho páru ještě další pár přidal zadarmo, aby se ho už konečně zbavil a mohl se věnovat už dost nabroušeným zákazníkům čekajícím v dlouhé frontě za námi. Samozřejmě mě tento styl obchodování velice nadchl, protože jsem také velice schopný vyjednavač a licitátor jak všichni vědí z různých akcí a proto si u mne Kroci získal veliký obdiv ;))) Poté následovala menší večeře, kterou pro závodníky zajistili organizátoři ve formě
těstovin, jablíčka, matonky a třetinky Staropramenu. To jsem s nadšením kvitoval, protože už jsem z celého cestování a čekání dostal hrozný hlad. Během fronty, kterou jsme museli vystát na tuto véču, jsme shlédli sympatické vystoupení místního baletního kroužku 12 – 16ti letých slečen a mladých chlapců. Mně se vystoupení velice líbilo, hlavně děvčata byla moc pěkná, zvláště při jednom partu, kdy tančila v průhledných šatičkách, chlapci bez triček. Bohužel náš vrchní fotograf a lídr realizačního týmu s opovržením prohlásil, že tam nebude
		stát takovou dobu a odešel vstříc stánku s pivem a klobásou před výstaviště. Myslím si, že fotky by byly přinejmenším srovnatelné s krasavicí zachycenou na trati závodu, né-li lepší… :-) Po návratu zpět ke Krocimu jsme šli na povinnou druhou večeři (pizza, špagety) a několik pivásků po vzoru a cenných radách Malysze z předchozího maratonu. Poté jsme se odebrali do bytečku, já, ač velmi unavený a vyčerpaný s poznámek některých vyhlášených šprýmařů týmu jsem byl rád, že za chvíli zalehnu, protože se ráno mělo velmi brzy vstávat, já ještě dřív, abych mohl v klidu vykonat své nutné potřeby a rituály před tak důležitým a namáhavým výkonem. Proběhlo ještě pár diskusí k rozmístění realizačního týmu po trati, naplánování předávky energetických gelů a šlo se spát. Já usínal za zvuků country (nic jiného tam totiž nehraje) na matraci vedle Krociho, ostatní ještě dlouho do ranních hodin rozebírali, co to může být za kočičku z Mostu, když si se Štěpánem pořád píše… Nyní již k samotnému závodnímu dni. Vstávalo se opravdu velice brzo, Kroci již v 5 hodin, aby stihl strávit svou sladkou rýži, mně stačilo vstávat až v 6:15 a posnídat 2 jogurty s toustovým chlebem. Radek si přispal o něco déle a tak neměl moc času posnídat, snad jen tyčinka Mars a ostatní už si nevybavím, začínal jsem se dostávat do předzávodního tranzu. Pak už nás čekala cesta na Staroměstské náměstí, kde proběhly poslední přípravy před startem. Nyní se musím zastavit u jedné věci, kterou nikdo z týmu nezachytil. Všichni tři závodníci jsme šli vykonat potřeby do přistavených záchodků kousek od startu. Každý si stoupl do jiné fronty, možná že kluci záměrně nechtěli se mnou, protože věděli, jak dlouho trávím čas na těchto místech. Na Krociho se dostalo jako na prvního, rychle vše vyřídil, promazal vazelínou, co se dalo a už spěchal zpět za realizačním týmem. Já šel na řadu jako druhý, ale v jiné frontě než Radek. Všichni za mnou si libovali, jak to odsejpá, že si zřejmě vybrali správnou frontu, ale já už tušil zradu :-))) zabouchl jsem za sebou dvířka a nedalo se nic dělat, musel jsem dosednout na prkýnko. Dále vám asi nemusím popisovat, co se dělo, ale trvalo to, na mně bych řekl, normální dobu. Potom rychle namazat vazelínou a rychle pryč… Když jsem otevřel dveře záchodku a opouštěl jsem místnůstku, bylo vidět, že mě závodníci v mé frontě skutečně neznali a to jak si libovali, že to všem odsejpá (řekl bych, že to odsejpalo i mně), se pro ně za pár minut stalo neúnosným čekáním ve frontě na hajzl(a). Ve chvíli, když jsem se tedy objevil ve dveřích se strhnul obrovský aplaus i z jiných front a děkovačka, a to vše jen díky tomu, že už jsem hotov. Zachoval jsem chladnou hlavu, všem poděkoval za trpělivost a celkem rychlým krokem jsem vyrazil pryč od hajzlíků, myslím, že v tu chvíli jsem se sta lhodně „populárním“ závodníkem, ještě před startovním výstřelem :-DD
v tu dobu už se Kroci s Radkem několik minut fotili a pózovali neodbytným fotografům. I já se tedy přidal, jen pár snímků a už jsme všichni mazali na start. Po startovním výstřelu jsme se dali do pomalejší chůze a vstřebávali atmosféru tak náročného závodu. Metry celkem utíkaly a tak jsem si myslel, že nás nemůže nic zaskočit. První pauzu na chca.. jsem využil s Krocim, ten nás pravidelně informoval, jak jsme na tom s časem, kde bude další občerstvovačka a co si tam můžeme dát. První kilometry ubíhaly celkem bez problémů, až kolem 8 km nás trochu pobavil jeden zkušený závodník. Zrovna se před námi zjevila ulička se sprchou, kterou jako jediný z nás tří hodlal okusit Kroci. Už se na to
chystal dobrou minutu a těsně před vstupem do osvěžující lázně ho varoval chlapík se slovy, „neblázni, ať tě to neporazí!!! “ a kousek nám poodběhl, aby mu nemusel dávat první pomoc. Kroci s úsměvem vběhl do sprchy a ještě s větším vyběhl ven. Málem se tam utopil, jak se rozesmál nad slovy zkušeného harcovníka, ale že by ho to mělo porazit, to opravdu nééé. Další kilometry nám odsejpaly v rytmu kapel rozestavěných kolem cesty, tu dechovka, tam country. Až jsme se dostali na první předávku gelů na 12 km. Tímto musím vyzvednout výkon našeho realizačního týmu. Předávka proběhla výborně, dokonce jsme dostali i ty gely, které jsme před startem popsali číslicí 1., v což Kroci moc nedoufal, ale tentokráte si servismani/ky zaslouží velikou pochvalu. Markéta dokonce ohrozila své další působení na vysoké žurnalistické, kdy dala přednost povzbuzování a focení borců na maratonu, ač měla před sebou další den velice náročnou zkoušku. (už si nepamatuji z čeho ;)) Dále se nám i díky dodaným energetickým bombám a nepřeslechnutelnému povzbuzování běželo velmi dobře. První problémy začaly až kolem 18 km, kdy se nám Ráďa několikrát pár metrů vzdálil a držel si nás 3-4 m před sebou. Myslím si, že to zavinila vynucená přestávka v tréninkovém tempu a díky tomu nemohl vydržet tak náročné tempo, které jsme s Krocim pro letošní maratón zvolili. Zápasil s tímto deficitem ještě asi 2 km, ale pak se s námi smutně rozloučil a se slovy „musím si odskočit pánové, asi už vás nedohoním“ jsme mu nadobro utekli. Pocit ztráty kamaráda v nás nevyvolával zrovna nadšení, ale nedalo se nic dělat, museli jsme běžet dál. Dalších 10 km jsme trochu zrychlili, abychom se přiblížili balónku s časem 4:00, který byl v tu dobu asi 4 minuty před námi. To byl podle mého názoru další krok k tomu, že došly síly i Krocimu. Držel se poctivě do druhé předávky gelů na 30km, pak mu energie vydržela asi další 3 km, ale dále už se mnou nechtěl svádět únavný boj se stopováním našeho
balónku a pěkně se se mnou rozloučil. Nyní už mi nebylo do zpěvu vůbec, sám na trati, dalších 10 km před sebou a já honím balónek, který je ani nevím kde. No byl jsem ale rozhodnut, že vodiče s rozběhnutým časem na 4 hodiny doženu a podržím se ho až do cíle. To se mi podařilo někdy kolem 38 km, balónek jsem tedy viděl už dřív, ale na občerstvovacích stanicích mi vždy o dobrých 200 m frnknul, protože jsem si vychutnával neuvěřitelnou pochoutku banán se solí, který jsem zapíjel vodou a iontovým nápojem. Jak už jsem tedy psal, balonek jsem doběhnul někde na 38. km, ale k mému překvapení, chlapík, který nesl tuto metu, začal zpomalovat a pak zahnul do křoví. To bylo pro mne nečekané, ale pochopil jsem, že vodiči jsou taky jen lidé a mají na takovouto pauzu taky právo. Držel jsem tedy stejné tempo a běžel dál vstříc očekávanému cíli. Někde kolem 39. km mne balonek zase doběhl a tak jsem si říkal, že je vše dobré a že už to s ním zvládnu do konce. To jsem se ale šeredně mýlil. Vodič, který měl své ovečky kolem sebe dovést v pohodě do cíle, začal stupňovat tempo, na občerstvovací stanici na 40. km vypil za běhu vodu a pokračoval ve zrychlování. Myslím, že ho v tu dobu proklínal každý, kdo s ním chtěl dokončit maratón. Nejen, že závodníci, co s ním celou dobu běželi, ho hned po občerstvovací stanici ztratili, ale dokonce je to vyvedlo natolik z míry, že zastavovali a části trati dokonce šli, někteří se i na chvíli posadili. Já to taky nemohl dost dobře pochopit, ale jelikož jsem s ním tak dlouho jako ostatní neběžel, přeorientoval jsem se na vlastní tempo a běžel podle sebe. V tu chvíli jsem ztratil iluze, že bych mohl doběhnout v čase, který jsme s klukama naplánovali před závodem. Během několika minut už jsem vodiče s balónkem nadobro ztratil z dohledu a už jen silou vůle jsem udržoval lehký klus. Do cíle mne hnala jen představa, že už je to jen kousek a že si v cíli pěkně odpočinu a dostanu odměnu ve formě medaile z rukou tradičních dobrovolnických krasavic a nějakého nápoje. Nohy mě bolely, koleno tahalo, puchejře rostly, hrozná situace, ale i přes to jsem se došoural na 41. km, kde jsem nabral zbytky sil a trochu přidal do kroku, jak se sluší na pořádný finiš. Při průběhu Pařížskou ulicí jsem už skoro nevnímal, a proto jsem nezachytil ani náš realizační tým, který nás už netrpělivě očekával (no spíš očekával, podle informací ze Sydney, Krociho), a protože jsem běžel osamocený, nezachytil tým ani mně… Tímto musím smeknout před svými rodiči, kteří ač unavení pobíháním po Praze a povzbuzováním všech závodníků mne zachytili i když mé tempo v cílové rovince by se dalo přirovnat k letícímu šípu. Závěrečný špurt se ale nekonal, jelikož jsem dobíhal se sympatickou slečnou, se kterou jsem chtěl prohodit pár slov v cíli, k mé smůle mi však za cílovou branou někam zmizela, takže bylo po seznamování… Při průběhu cílem jsem nemohl zaměřit čas na časomíře, bylo tam totiž 4:00:48, s čímž jsem vůbec nepočítal, jelikož mi ten idiot s balónkem zdrhnul. Proto jsem ještě jednou pořádně zaostřil a překvapení bylo na světě. Nádherný čas, jsi borec Hanzi!!! Tak to by asi tak bylo vše z mé reportáže. Příští rok čekám účast dalších členů z Gazel a jen podotýkám, hormon štěstí se vyplavuje jen po zdolávání stále vyšších cílů přátelé..… :-)))

Můj první maraton